Na tohle páteční odpoledne jsme se opravdu těšili. Nejen proto, že jsme pracovní dobu ukončili o pár hodin dříve, ale také proto, že nás čekal už klasický společný podzimní víkend. Jakmile odbila druhá hodina, zabalili jsme si saky paky a vydali se vstříc novému dobrodružství.
Našim cílem bylo Staré Město u Bruntálu, chalupa uprostřed samoty a v krásných Jeseníkách. Pravda, z Kolína to byla trošku štrečka, ale cílová destinace nám za to stála.
Jak jsme se blížili k chalupě, viděli jsme první nedočkavce testovat vodu v zahradním bazénu. Netrvalo dlouho a vzápětí se mezi sebou vítali všichni účastníci našeho teambuildingu, včetně nových tváří týmu a jejich drahých poloviček.
A protože nás na prstech jedné ruky už nespočítáte, těšilo nás, že chalupa, ve které jsme byli ubytovaní, byla opravdu obrovská. Každý z nás měl svůj vlastní apartmán a k tomu jsme si mohli užívat v bazénu, sauně i vířivce. Radost měl také náš pingpongový nadšenec Kirill, protože ve společenské místnosti objevil pingpongový stůl.
Než jsme se zabydleli, nachýlil se den k večeru a hlavním bodem programu byla grilovačka. Grillmaster Martin D. začal roztápět uhlíky, ovšem chvilku jsme měli pocit, že spíš vysílá do okolí kouřové signály. Nakonec se mu však podařilo dým usměrnit a my jsme si připravili delikátní hostinu. A pak už to jen jelo – víno, tanec a zpěv nebraly konce.
Sobotní ráno nás přivítalo sluníčkem a oblohou bez mráčku, ideálním počasím pro pořádnou túru. Dali jsme si vydatnou snídani a pak jsme se vydali k cíli naší cesty, samotnému vrcholu jesenických hor, 1491 metrů vysokému Pradědu.
Když jsme jej zdolali, otevřel se nám výhled jako malovaný, kterému vévodily Petrovy kameny. Slet čarodějnic se tam žádný nekonal a tak jsme se vydali na cestu dolů, tentokrát údolím Bílé Opavy.
Když jsme dorazili zpátky na chalupu, nesl se zbytek dne v duchu odpočinku a užívání si wellness, které si naše nohy po nachozených kilometrech rozhodně zasloužily. Večer pak byl ve znamení kytary, zpěvu a písniček na přání.
Společné chvíle utekly jako voda a najednou tu bylo nedělní ráno. Část výpravy se už vydala na cestu domů, ale kdo měl ještě dostatek sil, se vypravil na poznávací výlet do elektrárny Dlouhé stráně.
Horní nádrž byla bohužel prázdná, ale i tak to stálo za to. Navíc ti, co měli za celý víkend nedostatek adrenalinu, si jeho hladinu mohli doplnit šíleným sjezdem právě od horní nádrže na koloběžkách. Největší deficit měl asi Vojta, který při svém sjezdu zvládnul málem předjet autobus.
Naštěstí se vše obešlo bez zranění. Nás čekal poslední společný oběd a postupně jsme se vydali na cestu domů.
